Historie absintu

Historie absintu nesahá v žádném případě tak daleko, jako např. pivo nebo víno. Zmínka o léčivých účincích pelyňku se sice objevily na egyptském papyru z roku 1550 př.n.l. a staří Řekové také pili víno s přídavkem anýzu, tzv. absinthites oinos, ale příběh klasického absintu se počíná až v 18. století n.l. ve Švýcarsku. Recept by měl pocházet od doktora jménem Pierre Ordinaire, z města Couvet. Roku 1792 byl absint patentován jakožto „lék na všechno“. Recept byl poté předán sestrám Henriodovým, které absint prodávaly jako léčivý elixír. Zde se některé zdroje rozcházejí, jelikož existuje domněnka, že sestry Henriodových absint vyráběly již před příchodem Pierra Ordinaire do městečka Couvet. Každopádně následující řádky jsou již fakticky podložené. Jistý major Dubied získal od sester recept a roku 1797 založil vůbec první destilérku absintu Dubied Père et Fils společně se svým synem Marcellinem a zetěm Henri-Louis Pernodem. Druhý lihovar byl ve Francii otevřen 1805 ve městě Pontarlier pod novým názvem Maison Pernod Fils. Pernod Fils zůstal ve Francii největším a nejlepším výrobcem absintu až do jeho zákazu v roce 1914.

Obliba absintu rostla během 40. let 19. stol., kdy byl absint podáván francouzským legionářům jakožto lék proti malárii. Legionáři s návratem domů přivezli i svůj návyk na absint, který se postupně začal prosazovat ve francouzských barech. V 60. letech 19. století byl absint ve Francii již natolik oblíben, že odpolední pátá hodina byla označována jako „zelená hodinka“, l’heure verte. V 80. letech, kdy masová produkce absintu nabírala na otáčkách, cena absintu prudce klesala, takže nápoj byl dostupný i chudším vrstvám. Absint v té době pila vyšší třída, bohémští básníci a malíři i baroví povaleči. Mezi 80. a 90. lety, kdy došlo díky parazitům k výraznému úbytku vinných rév, se stal absint ve Francii nápojem číslo 1. V roce 1910 se ve Francii vypilo 36 milionů litrů absintu, což sice vypadá jako velké číslo, ale ve skutečnosti to bylo jen malé procento celkového objemu alkoholu, který Francouzi vypili.

Absint v Čechách před a během První republiky

V zahraničí se absint rozvíjel hlavně ve Švýcarsku, v katalánském Španělsku, ale i v New Orleans v USA a v Čechách. Nejznámějším českým absintem po pádu železné opony je bezesporu Hills Absinth, jehož autorem je Radomil Hill, syn Albína Hilla, který roku 1920 založil likérku Hills. Přestože datum 1920 lze nalézt i na anglické verzi oficiálních internetových stránek Hills Absinthu, coby počáteční datum výroby Hills Absinthu, do teď nebylo oficiálně doloženo, že Hill od tohoto roku (pseudo)absint skutečně vyráběl. Tento argument často nahrával zahraničním absintovým expertům do karet, že absint se v Čechách ve skutečnosti nikdy nevyráběl. Odpověď na tento argument je o něco složitější. Na přelomu 19. a 20. století se v Čechách rozvíjely tzv. rosolky, což byly likéry tvořené na bázi trestí, aromat a barviv. V rozsáhlé práci z r. 1895, Úplný domácí lékař, je možno se v kapitole Lihoviny umělé dočíst o absintu a jeho výrobě, coby likéru a macerátu. Na základě této práce můžeme předpokládat, že v Čechách panovalo přesvědčení, že absint je ve skutečnosti likér, nikoliv ušlechtilý destilát, proto se v této době v Čechách absint, resp. absinth skutečně vyráběl. Bohužel nešlo o pravý absint, ale umělou lihovinu. Likér absint vyráběl např. Siegfried Gessler v Krnově nebo starobylá Palírna u Zeleného stromu v Prostějově. Současné bohémské absinty se ve své podstatě zakládají na tradici absintové náhražky z První republiky. Výroba likérů byla velmi rozšířená, proto je pravděpodobné, že i Hill likér absint taktéž vyráběl. Odkryl se tím alespoň kousek mozaiky historie bohémského absintu. Důkaz o výrobě pravého absintu na půdě Čech a Moravy je ale zatím stále nedostupný, nicméně konzumace pravého švýcarského absintu se dá snadno doložit i z reklamních letáků starých tiskovin už v roce 1869. Absint se v Praze konzumoval nejen v kavárně Slavia, kde dodnes visí dílo Viktora Olivy, Piják absinthu, ale také v baru Daliborka na Praze 6, kam na absint chodil např. Jiří Wolker s Vítězslavem Nezvalem.

Zákaz absintu

Díky vysoké oblibě absintu, nadměrnému pití a ohrožení vinařů, kteří ve Francii vládli staletí, bylo jen otázkou času, kdy k zákazu tohoto nápoje dojde. Díky nedokonalým a patrně i „podmáznutým“ výzkumům na přelomu 19. a 20. století se všeobecně došlo k závěru, že absint je nebezpečná droga, která způsobuje tzv. „absintismus“. Přání bývá otcem myšlenky a víra ve vyvolání halucinací po pití absintu se koneckonců rozšiřuje i dnes. Delirium Tremens lze ale docílit kterýmkoliv jiným alkoholem, jinými slovy, když se budete snažit, dosáhnete halucinací nadměrným pitím kteréhokoliv alkoholu. Kvůli pokoutným výrobám absintu, které pro zabarvení přidávaly vysoce jedovaté látky, jež způsobovaly kolaps jater, se jen prohlubovala víra, že absint je sám o sobě nebezpečný. Jedním z posledních hřebíčků do rakve byl Jean Lanfray, který 28. srpna 1905 zavraždil celou svou rodinu a poté se pokusil zabít sám sebe. Při ohledání místa činu vyšlo najevo, že Lanfray měl k ránu 2 sklenky absintu. To, že Lanfray vraždil až večer a měl navíc dalších sedm sklenic vína, šest sklenic koňaku a kávu s brandy, už rozvášněný dav nezajímalo. Lanfray pil absint, Lanfray zabíjel. Rovnice byla jasná a na základě tohoto případu se ve Švýcarsku začala podepisovat petice na zákaz absintu, která našla 82 000 podpisovatelů. Zákaz byl ve Švýcarsku schválen 15. května 1906. 2. února 1907 byl švýcarským koncilem absint oficiálně zakázán a 5. července byl dokonce zanesen článek do švýcarské ústavy zakazující výrobu a vlastnictví absintu. V roce 1906 byl absint zakázán v Belgii a v Brazíli, v roce 1912 v USA a v roce 1915 konečně i ve Francii. Absint nebyl nikdy zakázán ve Španělsku, kam se přesunuli francouzští výrobci. Společnost Pernod, největší výrobce absintu, skončila svou výrobu absintu ve Španělsku v roce 1960. Další státy, kterých se zákaz nedotknul, byly také Velká Británie a Československo. Na základě absintového zákazu se ve Francii rozvinul nápoj pastis, který měl absint nahradit. Jde o nápoj, který byl ochuzen o pelyněk (obsahující thujon), tedy o přísadu, která byla na poč. 20. století považována za hlavního viníka "absintismu".

Oživení zelené víly

Je možná jen dalším paradoxem, že na takřka globálním zrušení zákazu se patrně velkým dílem podílely dvě posledně zmíněné země, tedy Čechy a Anglie. Po pádu komunismu se v roce 1990 započal import Hills Absinthu do Anglie a obliba tohoto vysokoprocentního nápoje začala narůstat, přestože se nejednalo o pravý absint, který byl na začátku století zakázán. Nutno podotknout, že přestože byl absint ve Švýcarsku a Francii zakázán, bylo možno najít tzv. Clandestine absinthe, tedy „nezákonný absint“, jenž byl destilován načerno. Změna francouzského zákona proběhla již roku 1988, kdy na základě usnesení EU byla uzákoněna hranice thujonu (který byl na počátku století mylně považován za příčinu „absintismu“) společně s usnesením, že žádný nápoj se nesmí jmenovat přímo „Absinthe“, resp. takto pojmenovaný nápoj lze vyrábět a exportovat, ale pro domácí trh se použije spiritueux à base de plantes d’absinthe (alkohol na bázi pelyňku), což způsobilo oživení, resp. proniknutí tajných destilérských spolků na trh. Švýcarsko se svého kompletního zákazu zbavilo až roku 2005 s regulací, že absint vyráběný ve Švýcarsku nesmí být uměle zabarvován a musí být destilován. V USA došlo k výraznému uvolnění v roce 2007 s dodatkem, že dovážený absint musí projít příslušnými testy, aby bylo vyloučeno převýšení hranice thujonu 10mg/l.

V současné době by se s trochou nadsázky dalo říct, že tzv. bohemian-style absinte, tedy absint dle českého stylu, by se dal nazvat komerčním a pravý absint naopak zase kvalitním. Tedy výrobci bylinných macerátů zaměřují své úsilí na marketing a výrobci pravých absintů se zaměřují spíše na kvalitu.