Rituál a příslušenství

Absint se pije ze sklenky, kam se vejde dostatečné množství vody. V žádném případě ne z panáku! Není-li po ruce absintová sklenice, v pohodě postačí sklenice na víno. Někteří degustátoři vínové sklenice dokonce preferují před klasickými absintovými skleničkami.

Během zlaté absintové éry se samozřejmě myslelo i na sklo. Kombinace estetiky a praktičnosti nám přineslo sklenky typu Pontarlier. Nutno poznamenat, že pojmenování těchto sklenek "Pontarlier" přišlo až nedávno, nikoliv v éře Belle Epoque. Porce absintu se nalila do rezervoáru a voda dolila mírně nad dekorativní vykrojení. Mezi absintovými sklenkami patří Pontarlier-style sklenička mezi ty nejklasičtější, částečně díky světoznámému plakátu Pernod Fils:

Variant Pontarlier skleniček je několik, ať už původních (vintage) nebo moderních replik, resp. nových skleniček s originálním designem.

Design absinových skleniček typu Pontarlier přišel až koncem 19. století. Předtím se na absint používaly sklenky typu Yvone, Torsades (známější pod anglickým názvem Swirl), Est, Œuf (vajíčko), nebo dokonce sklenice určené na Mazagran (alžírská ledová káva). Většina pijáků z impresionistických obrazů pijí absint z těch nejlevnějších a nejobyčejnějších skleniček, z nichž často nebyly ani primárně pro absint určené. Předpokládá se, že absintové skleničky s rezervoárem přišly až později, vedle Pontarlierských skleniček to byly také typy Cordon nebo Bubble.

Nedílnou součástí přípravy absintového nápoje jsou absintové lžičky na cukr. Nebo alespoň byly. Dnes se absint pije s cukrem jen málokdy, neboť většina dobrých absintů je už sama o sobě sladká. Francouzi měli během Belle Epoque sladké moc rádi a proto nebylo výjimkou mít na lžičce celou pyramidu z cukrových kostek. Samozřejmě některé trpčí absinty se nakonec s cukrem pijí o něco lépe. Celkově jde opět o preference konzumentů. Příprava s cukrem naprosto zmizela s příchodem pastisu, neboť tam je cukr přidán již během výroby. Původních vintage lžiček je poměrně velké množství a není problém najít na lokálním tržišti (hlavně v Paříži) starou absintovou sklenku v řádu 10-20€.

Na pomalé přidávání vody se používaly a i dnes stále používají různá kapátka a trychtýřky, tzv. brouilleurs. Koncept je jednoduchý - na spodní části miskovitého trychtýřku je malá dírka, do kapátka se nasype let, případně s cukrovou kostkou, která se často dává přímo na ten otvor, aby se ještě zpomalil proud vody, a přidá se studená voda. Pro ty, kdo nespěchá, stačí nechat led. V horkém letním dni led taje rychle, takže i nedočkavci mají připraven nápoj relativně rychle. Typů kapátek je hodně, včetně použitého materiálu. Vyrábí se ze skla, porcelánu, hlíny nebo z kovu.

Velice oblíbenou hračkou, která nabízí i uspokojující podívanou, je tzv. houpačka. Jednoduchý kovový "vodní mlýnek", se kterým během Belle Epoque přišla značka Oxygénée Cusenier. Několik původních kousků se dochovalo, díky čemuž dnes vznikají identické repliky i inovativní nové designy. Do trychtýřku se nalije voda, která vytéká na houpající se kladku, která malý vodní proud rozkapává na obě strany. Zde je video s demonstrací:

Ideální pomůckou pro absintovou seanci s větším počtem pijáků jsou absintové fontány. V době Belle Epoque se také používaly, nebyly ale tak často dokumentovány, jako např. skleničky, lžičky nebo karafy.

Zde je třeba zmínit českou sklářskou společnost Detesk ze Železného Brodu. Tato firma začala s programem absint/pastis již v roce 2004 a od té doby zaplavily Detesk fontánky doslova celý absintový svět. A je to dobře! Jde totiž o kvalitní a praktické (celoskleněné) fontánky různých tvarů i velikostí. Hlavně jde i o dostupný artikl, nejlevnější varianta se dvěma kohoutky se dá dnes sehnat doslova za pár stovek korun.

Detesk také vyrábí fontánky na zakázku pro pražský Hemingway bar. Tyto fontánky mají jen jeden kohoutek a jsou tedy ideální pro sólo konzumaci. Nicméně varianta fontánky s jedním jediným kohoutkem se během absintové éry na přelomu 19. a 20. století nikdy nevyráběla. Proto se mějte na pozoru, budete-li shánět nějakou starou fontánku na aukčních serverech typu Ebay. Pokud narazíte na staře vypadající fontánku s jedním kohoutkem, který je často příliš nízko u základny, nejde o absintovou, nýbrž o parfémovou fontánu.

Klasickým příslušenstvím všech pařížských kaváren na počátku 20. století byly karafy. A často nemusely být ani specificky dělané na absint. Pokud již šlo o nějakou sofistikovanou karafu (např. s držákem na led), tak šlo většinou o artikl nějaké specifické palírny.

Historické karafy se dělaly hlavně ze skla a z porcelánu, často se zvířecími motivy (pes, kohout, kůň), které jsou dnes poměrně ceněné. Ve švýcarském údolí Val-de-Travers se často objevují nové hliněné varianty, které jsou místními zdaleka upřednostňovány.

Vedle velkých skleněných karaf na vodu se dalo v pařížských kavárnách narazit na menší karafy s pískovanými ryskami, které byly většinou očíslované. Byly to tzv. topetky, neboli absintové dávkovače. Pokud chtěl návštěvník kavárny více než jen jeden drink, donesl mu číšník naplněnou topetku a při placení se vyúčtovaly vypité porce dle očíslovaných rysek.

Pokud šlo o placení, tak dalším praktickým příslušenstvím byly porcelánové podtácky, které sloužily nejen jako "podtácek", ale i jako ukazatel, kolik toho návštěvník kavárny vypil. Podtácky měli totiž barevně označené okraje a na vrchu bylo často napsané číslo. Kolik toho piják vypil, tolik měl během večera pod sklenkou podtácků, které byly případně vyměněny za podtácek s vyšší nominální hodnotou.

Absintová kultura sebou přinesla celou řadu dodatečného příslušenství a reklamních produktů. Stojany a škrtátka na sirky, nádoby na absintové lžičky, tácky a kleště na cukr, tácy, držáky na tužky, v podstatě cokoliv, na co si člověk vzpomene, mohlo sloužit jako reklama na nějakou absintovou palírnu.